To se nedá popsat, to musíte zažít ... ovšem nejdříve musíte chtít!

Středa 14/7: Parkujeme v kopci pod závorou, asi hodinu cesty s plnou bagáží, na silnici k jezeru Combal a ke stejnojmennému Baru daleko od posledního kempu osady La Visaille v italském údolí Val Veny. V údolí odkud se vyráží na neméně úžasné cesty než ty ze strany francouzské a kde začíná tzv normální cesta neboli cesta papežská, itali nazývaná rovněž Via Gonella, podle chaty přilepené jak orlí hnízdo na skalnaté ostruze jehlovitého hřebenu Aiguiles Grises, na vrchol obdivuhodné a nejvyšší hory Alp - Monte Bianco (4810). Od závory stoupáme silničkou podél dravé řeky Doiry, která nabírá na síle prudkým spádem a mnohými přítoky z všudypřítomných odtávajících ledovců a pramenů, na druhé straně se táhne zarostlá moréna - čelo ledovce Miage. Za Barem Combal po pravém hřebínku morény (orograficky vzato) docházíme na úroveň prvního skalního hřbetu Petit Mont Blanc, kde je možno spatřit horské ovce, sestupujeme na samotný ledovec. Ghiacciaio Miage není klasickým ledovcem, je téměř celý pokrytý kamením. A i když se z počátku a posléze i shora zdá býti rovným, jeho reliéf je po celé délce zvlněn. Žlutá značení, podobná slunci, nás zavádí postupně na prostřední hřbet ledovce. Cestou, pod Petit Mont Blanc a vrcholem Tré-la-Téte, z něhož do údolí trčí ohromná ledovcová převěj - jež máme po levé ruce a po pravé východní stěnu Miage a ledovce du Mont Blanc, jež dělí v půl skalnatý výběžek těsně před setkáním s Miage a Dome, se dostaneme pod jehly Aig. Grises. Zde se překonává několik trhlin a podél skal nastoupáme stále ještě po ledovci zhruba do výšky 2600mnm, kde nad skalkou s červenou značkou začíná traverzovat pěšina pod jehlami nad ledovec Dome až k chatě Gonella. Cesta vzhůry (obtížnost I-II) je velice dobře značená nám z Miage známými slunci. Po prvních metrech narážíme na první kritické místo – pěšinu zde strhla válící se voda. Poznávám zde místo, kde jsme loni stoupali a následně dost nešťastně sestupovali atakováni několika menšími lavinami. V letních měsících tu lavina nehrozí, za to sesuvy půdy jsou dost patrné. Uklouznutí nebo sesutí se se zeminou končí v horším případě v odtrhové trhlině nějakých 40m metrů pod vámi.  Pěšina neustále stoupá a překonává první skalnaté žebro Grises částečně zajištěné řetězy. Za žebrem dobře sledujeme značení, neboť cesta mírně klesne až k samotnému ledovci Dome. Od ledovce se přejde traverzem po zamrzlém firnu pod skalní ostruhu, na které už je patrná chata. Výšvih k ní je opět jištěn řetězy. Chata je stále v opravě, ale podle informací dělníků by měla být v průběhu měsíce srpna (2010) opět po letech otevřena. Přespat se dá ve winterraumu pro osm osob, nebo pokud si vezmete stan, tak na ochozu podél chaty - jako my. Na heliportu spát nedoporučuji!

Čtvrtek 15/7: K vrcholu vyrážíme od Gonelly toho dne jako poslední, ve tři hodiny ráno. Před námi jde trio španělů, trio italů, dvojice australan s jihoafričanem a domácí sólista. Všichni kromě španělů to však po zádrhelu na ledovci Dóme kolem 7h, kdy je doháníme, otáčejí, kvůli špatným podmínkám sněhu při odpoledním návratu. Ledovec Dóme, jehož průstup mi dělal největší starosti, přecházíme nejdříve zleva na prostředek, tím stoupáme a proplétáme se mezi trhlinami a posléze oproti všem před námi jdoucím skupinkám přecházíme ve výšce kolem 3700 zpět vlevo pod skalní žebírko, kde na nás ve tmě bliká čelovka domácího sólisty. Překonáváme trhlinu, pak podél skály šplháme asi pět metrů, posléze traverzujeme na hraně odtrhovky doprava a opět stoupáme prudkým svahem (65°)až do míst, kde se opět ledovec narovná a kde se spojuje naše cesta s cestou před námi jdoucích skupin – ti jdou po v mapách nejčastěji zakreslené cestě prostředkem ledovce, kde se však, jak vidno za denního světla, musí překonat několik metrů široká trhlina. Následuje další odtrhovka a za ní se dostaneme do sedla Col du Aig. Grises odkud po nejprve skalnatém a posléze zasněženém hřebeni vystoupáme na Piton des Italiens (4001). Tady se potkávají italská normálka a cesta z chaty Durier přes Bionassay a stejnojmenné sedlo (začátek Královského traverzu). Po vysněžených hřebínkách, jež připomínají hřebeny kostelních střech, z nichž si radši netřeba představovat pád, pokračujeme až k sněhové muldě Dôme du Goûter (4304 m). Gouter obejdeme zprava a přes sedlo s křižovatkou cest vystoupáme až k bivaku Vallot. Odtud je to na vrchol po hraně pahrbků Bosses a několik předvrcholů ještě dobré dvě hodiny. Za neustálého nárazového větru, jehož sílu odhadujeme laicky na 70km/h, štípanců od ledových krupek, avšak za  nádherně slunečného dne ve 12,45 stojíme na vrcholu. Kolem krouží žlutý vrtulník záchranářů a mapuje skupinky horolezců. My se zatím fotíme, vydejcháváme, a protože nás dost tlačí čas, připravujeme se na sestup. Dolů to jde přeci jenom o dost lépe a rychleji a nebýt té vichřice, při které se ani z metru neslyšíme, vychutnali bychom si ho s plnou páradou. V nižších polohách pod 4tis. Je sníh rozbředlý, ale boříme se maximálně po kotníky. Trochu hrůzy nahání sněhový hřebínek mezi Gouterem a Pitonem, ale i ten jistě přecházíme a už v klidu v závětří sestupujem na chatu. Na svazích ledovce ještě trénujeme brždění a zachycení pádu cepínem a na chatě jsme před 20h.

Ráno po budíčku kolem deváté, nikam nespěchaje, snídáme, balíme a po poledni vyrážíme zpět k autu. Sestup z chaty trval celých šest hodin, nutno však poznamenat, že jsme dělali časté přestávky a došlo i na tradiční koupel. Večer kotvíme v kempu v Morgex a u vínečka nás dohání opožděná euforie ze zdařilé tůry.

Photos by Pancho

(Photos by me here
Photos by Milan here)

Costra